Přeskočit na obsah

Mamlúci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mamlúci
مماليك‎
Základní info
Aktivní9. století–1811
Operační
území

Mamlúk (arabsky مملوك‎, v latince mamlūk (jednotné číslo), مماليك, mamālīk (množné číslo), přeloženo jako „ten, kdo je vlastněn“,[3] míněno „otrok“,[4] také přepisováno jako Mameluk, mamluq, mamluk, mamluke, mameluke, mamaluke nebo marmeluke) je termín nejčastěji označující nearabské, etnicky různorodé (většinou jihoruské,[5][6] turkické, kavkazské, východoevropské a jihovýchodoevropské) vojáky-otroky a osvobozené otroky, kterým byly přiděleny vojenské a administrativní povinnosti, sloužící vládnoucím arabským dynastiím v muslimském světě.[3][7][8][9]

Původně byli mamlúkové otroci turkického původu z eurasijské stepi,[3][8][9][10], ale instituce vojenského otroctví se rozšířila i na Čerkesy,[3][8][9][11] Abcháze,[12][13][14] Gruzínce,[3][8][15][16][17] Armény,[3][8][9][18] Rusy,[9] a Maďary,[8] stejně jako na národy z Balkánu, jako Albánci,[8][19] Řekové,[8] a jižní Slované[8][19][20] (viz Saqaliba). Také se rekrutovali z řad Egypťanů.[21] „Fenomén Mamlúk/Ghulam“,[7] jak David Ayalon nazval vytvoření specifické válečnické třídy,[22] měl velký politický význam; už pro jednu věc – vydržela téměř 1000 let, od 9. do 19. století.

Postupem času se z mamlúků stala silná vojenská rytířská třída v různých muslimských společnostech, které ovládali arabští vládci.[3] Zejména v Egyptě,[3] ale také v Levantě, Mezopotámii a Indii měli mamlúkové politickou a vojenskou moc. V některých případech dosáhli hodnosti sultána, zatímco v jiných drželi regionální moc jako emírové nebo bejové. Nejpozoruhodněji se mamlúcké frakce zmocnily sultanátu soustředěného na Egypt a Sýrii a ovládaly jej jako mamlúcký sultanát (1250–1517).[3] Mamlúcký sultanát slavně porazil Ílchanát v bitvě u Ajn Džálút. Dříve bojovali proti západoevropským křesťanským křižákům v letech 1154–1169 a 1213–1221, čímž je fakticky vyhnali z Egypta a Levanty. V roce 1302 mamlúcký sultanát formálně vyhnal z Levanty poslední křižáky, čímž skončila éra křížových výprav.[8][23]

Zatímco mamlúkové byli zakoupeni jako majetek,[3] jejich postavení stálo nad obyčejnými otroky, kteří nesměli nosit zbraně ani vykonávat určité úkoly. V místech, jako je Egypt, od dynastie Ajjúbovců do dob Muhammada Alí Paši, byli mamlúkové považováni za „opravdové pány“ a „opravdové válečníky“, se sociálním postavením nad běžnou populací v Egyptě a Levantě.[8] V jistém smyslu byli jako zotročení žoldáci.[3][21][24]

Mamlúcké dynastie a skupiny

[editovat | editovat zdroj]

Nejdéle trvající mamlúckou říší byla rytířská vojenská třída ve středověkém Egyptě a Sýrii, která se vyvinula z řad otrockých vojáků.[3][8] Ti nejprve sloužili jako osobní strážci egyptských sultánů z dynastie Ajjúbovců, ale roku 1250 jistá mamlúcká skupinka Bahríovců zavraždila tehdejšího sultána Turanšáha a po deseti letech nepokojů se mamlúci chopili moci a nakonec v Egyptě založili vlastní dynastii.

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Mamlúcký bojovník v době Napoleonova tažení do Egypta
Historie Turkických národů
Historie Turkických národů
Historie turkických národů
do 14. století
Turkucký kaganát 552–744
  Turkuti
  Západní Turkuti
  Východní Turkuti
  Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
Sır-Tardušové 628–646
Onogurie 632–668
  Dunajské Bulharsko
  Volžské Bulharsko
Kangarská unie 659–750
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karlucký jabguluk 756–940
Karachánský chanát 840–1212
  Západní Karachánové
  Východní Karachánové
Kan-čouské království 848–1036
Kao-čchangské království 856–1335
Pečeněžský chanát
860–1091		 Kimäcký chanát
743–1035
Kumánie
1067–1239		 Oguzský jabguluk
750–1055
Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
  Dynastie otroků (Dillí)
  Dynastie Chaldží
  Dynastie Tughlakovců
Kypčacký chanát[25][26][27]1240–1502
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
  Dynastie Bahríovců
  Osmanská říše 1299–1923
Tento box: zobrazit • diskuse • editovat

Daniel Pipes tvrdil, že prvotní náznaky mamlúcké vojenské třídy měly své kořeny v praxi raných muslimů, jako byli Az-Zubajr ibn al-Avvám a Uthmán ibn Affán, kteří ještě před příchodem islámu vlastnili mnoho otroků a praktikovali mavlí (islámské propouštění otroků z poddanství).[28] Zubajrovská armáda pod vedením Abd Alláha ibn az-Zubajr, syna az-Zubajra, tyto propuštěné otroky využitelné jako služebníky používala během druhé občanské války.[28]

Historikové se nicméně shodují na tom, že masivní zavedení otrokářské vojenské třídy, jako byli mamlúci, se v islámských společnostech začalo rozvíjet od 9. století za abásovského chalífy al-Muʿtasima v Abbásovském chalífátu se sídlem v Bagdádu. Až do 90. let 20. století se široce věřilo, že nejranější mamlúci byli známí jako ghilmán nebo ghulám[7] (další široce synonymní výraz pro otroky)[Poznámka 1] a kupovali je abásovští chalífové, zejména al-Muʿtasim (833–842).

Do konce 9. století se tito otrockou válečníci stali dominantním prvkem v armádě. Konflikt mezi ghilmány a obyvatelstvem Bagdádu přiměl chalífu al-Muʿtasima k přesunu hlavního města do Samarry, což však napětí uklidnit nedokázalo. Chalífa Al-Mutavakil byl v roce 861 zavražděn některými z těchto otrockých vojáků (viz Anarchie v Samaře).[29] Od počátku 21. století historikové naznačují, že existoval rozdíl mezi mamlúckým systémem a (starším) systémem ghilmánů v Samaře, který nezahrnoval specializovaný výcvik a spoléhal na již existující středoasijské hierarchie. V systému ghilmánů sloužili jako válečníci dospělí otroci i svobodní muži. Mamlúcký systém se rozvinul později, po návratu chalífátu do Bagdádu v 870. letech 9. století, a zahrnoval systematický výcvik mladých otroků ve vojenských a bojových dovednostech.[30] Mamlúcký systém je považován za maloobjemový experiment Al-Muwaffaqa, jehož cílem bylo spojit efektivitu otroků jako válečníků s jejich vyšší spolehlivostí. Tato novější interpretace se zdá být obecně přijímána.[31]

Po rozpadu Abbásovské říše se vojenští otroci, známí jako mamlúci nebo ghilmáni, využívali po celém islámském světě jako základ vojenské moci. Fátimovský chalífát (909–1171) v Egyptě násilně odebíral dospívající arménské, turkické, sudánské a koptstké chlapce jejich rodinám, aby byli vycvičeni jako otrocký vojáci. Tvořili většinu jejich armády a panovníci si vybírali cenné otroky také do své správy.[18] Například mocný vizír Badr al-Džamálí byl mamlúk z Arménie. V Íránu a Iráku využívala bújovská dynastie turkické otroky po celé své říši. Vzbouřenec Al-Basásírí byl mamlúk, který po pokusu o neúspěšné povstání nakonec dopomohl k nastolení seldžucké vlády v Bagdádu. Když pozdější Abbásovci znovu získali vojenskou kontrolu nad Irákem, spoléhali se na ghilmány jako na své válečníky i oni.[32]

Za vlády Saladina a Ajjúbovců v Egyptě moc mamlúků vzrostla a v roce 1250 se chopili vlády nad sultanátem, čímž založili Mamlúcký sultanát.[21] Napříč islámským světem panovníci pokračovali ve využívání zotročených válečníků až do 19. století. Osmanský systém devširme neboli „sběr“ mladých otroků pro janičáře přetrval až do 17. století. Režimy založené na mamlúcké moci v osmanských provinciích, jako byla Levanta a Egypt, vzkvétaly rovněž až do 19. století.

Organizace

[editovat | editovat zdroj]
Urozený mamlúk ze syrského Aleppa

V Káhirském mamlúckém sultanátu byli mamlúci kupováni ještě jako mladí chlapci. Vychováváni byli v kasárnách Káhirské citadely. Pro svůj izolovaný společenský status (absence společenských vazeb či politických příslušností) a přísný vojenský výcvik se těšili důvěře, že budou věrni svým vládcům.[24] Po dokončení výcviku byli propuštěni, avšak zůstávali spjati s patronem, který je zakoupil. Mamlúci spoléhali na pomoc svého patrona při služebním postupu a stejně tak patronova reputace a moc závisely na jeho rekrutech. Mamlúk byl „vázán silným týmovým duchem (esprit de corps) ke svým druhům v téže domácnosti“.[24]

Dospělí mamlúci nebyli otroci, ale bývalí otroci. Mamlúci byli synové káfrských (nemuslimských) rodičů z území Dár al-harb (nemuslimských zemí); jako děti byli zakoupeni na trhu s otroky, konvertovali k islámu a byli vychováváni ve vojenských kasárnách, kde z nich vyrostli muslimští vojáci. Během této doby byli jako dětští otroci bez rodin vychováváni k tomu, aby nahlíželi na sultána jako na svého otce a na ostatní mamlúky jako na své bratry.[33] Jejich vzdělávání bylo zakončeno obřadem *chardsch*, během něhož byli propuštěni z poddanství a získali pozici buď v dvorské správě, nebo v armádě, a mohli tak zahájit kariéru jako svobodní bývalí otroci mamlúci.[34] Mamlúčtí otročtí vojáci byli upřednostňováni před svobodně narozenými vojáky, protože byli vychováváni k tomu, aby považovali armádu a svého sultána-vládce za svou rodinu. Byli tak vnímáni jako loajálnější než svobodně narození vojáci, kteří měli biologickou rodinu, k níž chovali svou prvotní věrnost.[35]

Mamlúci žili ve svých posádkách a většinu času trávili mezi sebou. Mezi jejich zábavy patřily sportovní události, jako např. soutěže v lukostřelbě a ukázky jezdeckých bojových dovedností, které se konaly nejméně jednou týdně. Intenzivní a přísný výcvik každého nového rekruta pomáhal zajišťovat kontinuitu mamlúckých zvyků a praxe.[21]

Největší počet mamlúků vlastnili sultáni, ale své vlastní jednotky drželi i níže postavení emírové. Mnoho mamlúků bylo jmenováno nebo povýšeno do vysokých funkcí napříč říší, včetně velení armádě.[21] Zpočátku nebyl jejich status dědičný; synům mamlúků bylo bráněno v tom, aby následovali životní roli svých otců. Postupem času se však na místech, jako byl Egypt, mamlúcké síly napojily na stávající mocenské struktury a získaly na tyto mocenské orgány značný vliv.[21]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ David Ayalon používá termín „mamlúk“ pro označení vojenských otroků v Egyptu a Sýrii a „ghulám“ (jedn. č. od „ghilmán“) pro označení vojenských otroků v jiných částech islámského světa. Další informace viz: AYALON, David. Encyclopaedia of Islam, Second Edition. Mamlūk. Redakce Bosworth C. E.. Leiden: Brill Publishers, 2012. ISBN 978-90-04-08112-3. doi:10.1163/1573-3912_islam_COM_0657.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. Mamalucke (Mamelukes) [online]. London: British Museum, 2021 [cit. 2021-03-03]. Dostupné online.
  2. ↑ Mamalucke (Mamelukes) [online]. London: British Museum, 2021 [cit. 2021-03-03]. Dostupné online.
  3. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 Oxford Business Group. Warrior kings: A look at the history of the Mamluks [online]. Oxford Business Group, 2012 [cit. 2021-03-01]. S. 332–334. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 September 2020.
  4. ↑ AYALON, David. Encyclopaedia of Islam, Second Edition. Mamlūk. Redakce Bosworth C. E.. Leiden: Brill Publishers, 2012. ISBN 978-90-04-08112-3. doi:10.1163/1573-3912_islam_COM_0657.
  5. ↑ Mamluk Period. met museum.com. Dostupné online.
  6. ↑ Mamluk dynasty. britishmuseum.com. Dostupné online.
  7. 1 2 3 FREAMON, Bernard K. Possessed by the Right Hand: The Problem of Slavery in Islamic Law and Muslim Cultures. Redakce Freamon Bernard K.. Leiden: Brill Publishers, 2019. (Studies in Global Slavery; sv. 8). ISBN 978-90-04-36481-3. doi:10.1163/9789004398795_006. S2CID 191690007. Kapitola The "Mamluk/Ghulam Phenomenon" — Slave Sultans, Soldiers, Eunuchs, and Concubines, s. 219–244.
  8. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 STOWASSER, Karl. Manners and Customs at the Mamluk Court. Muqarnas. Leiden: Brill Publishers, 1984, s. 13–20. ISSN 0732-2992. doi:10.2307/1523052. JSTOR 1523052. S2CID 191377149.
  9. 1 2 3 4 5 POLIAK, A. N. Muslims, Mongols, and Crusaders: An Anthology of Articles Published in the "Bulletin of the School of Oriental and African Studies". Redakce Hawting Gerald R.. London and New York: Routledge, 2005. ISBN 978-0-7007-1393-6. doi:10.1017/S0041977X0009008X. JSTOR 609130. S2CID 155480831. Kapitola The Influence of C̱ẖingiz-Ḵẖān's Yāsa upon the General Organization of the Mamlūk State, s. 27–41.
  10. ↑ ISICHEI, Elizabeth. A History of African Societies to 1870. [s.l.]: Cambridge University Press, 1997. Dostupné online. S. 192.
  11. ↑ MCGREGOR, Andrew James. A Military History of Modern Egypt: From the Ottoman Conquest to the Ramadan War. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0275986018. S. 15.
  12. ↑ А.Ш.Кадырбаев, Сайф-ад-Дин Хайр-Бек – абхазский "король эмиров" Мамлюкского Египта (1517–1522), "Материалы первой международной научной конференции, посвященной 65-летию В.Г.Ардзинба". Сухум: АбИГИ, 2011, pp. 87–95
  13. ↑ Thomas Philipp, Ulrich Haarmann (eds), The Mamluks in Egyptian Politics and Society. (Cambridge: Cambridge University Press, 1998), pp. 115–116.
  14. ↑ Jane Hathaway, The Politics of Households in Ottoman Egypt: The Rise of the Qazdaglis. Cambridge: Cambridge University Press, 1997, pp. 103–104.
  15. ↑ "Relations of the Georgian Mamluks of Egypt with Their Homeland in the Last Decades of the Eighteenth Century". Daniel Crecelius and Gotcha Djaparidze. Journal of the Economic and Social History of the Orient, Vol. 45, No. 3 (2002), pp. 320–341. ISSN 0022-4995
  16. ↑ Basra, the failed Gulf state: separatism and nationalism in southern Iraq, p. 19, na Knihách Google By Reidar Visser
  17. ↑ HATHAWAY, Jane. The Military Household in Ottoman Egypt. International Journal of Middle East Studies. February 1995, s. 39–52. doi:10.1017/s0020743800061572. S2CID 62834455.
  18. 1 2 Walker, Paul E. Exploring an Islamic Empire: Fatimid History and its Sources (London, I. B. Tauris, 2002)
  19. 1 2 István Vásáry (2005) Cuman and Tatars, Cambridge University Press.
  20. ↑ T. Pavlidis, A Concise History of the Middle East, Chapter 11: "Turks and Byzantine Decline". 2011
  21. 1 2 3 4 5 6 Thomas Philipp & Ulrich Haarmann. The Mamluks in Egyptian Politics and Society.
  22. ↑ AYALON, David. The Mamlūk military society. [s.l.]: Variorum Reprints, 1979. ISBN 978-0-86078-049-6.
  23. ↑ ASBRIDGE, Thomas. The Crusades Episode 3 [online]. BBC [cit. 2012-02-05]. Dostupné online.
  24. 1 2 3 Behrens-Abouseif, Doris. Cairo of the Mamluks: A History of Architecture and Its Culture. New York: Macmillan, 2008.
  25. ↑ CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky)
  26. ↑ BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden: Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky)
  27. ↑ BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York: Facts On File, 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky)
  28. 1 2 Pipes 1981, s. 117–121
  29. ↑ D. Sourdel. "Ghulam" in the Encyclopedia of Islam.
  30. ↑ See E. de la Vaissière, Samarcande et Samarra, 2007, and also M. Gordon, The Breaking of a Thousand Swords, 2001.
  31. ↑ See, for instance, the review in Der Islam 2012 of de la Vaissière's book by Christopher Melchert: 'Still, de la Vaissière's dating of the Mamluk phenomenon herewith becomes the conventional wisdom'
  32. ↑ Eric Hanne. Putting the Caliph in His Place.
  33. ↑ Egger, V. (2016). A History of the Muslim World to 1405: The Making of a Civilization. Storbritannien: Taylor & Francis. p.270
  34. ↑ Slavery in the Black Sea Region, C.900–1900: Forms of Unfreedom at the Intersection Between Christianity and Islam. (2021). Nederländerna: Brill. p.342
  35. ↑ The Cambridge World History of Slavery: Volume 2, AD 500-AD 1420. (2021). Storbritannien: Cambridge University Press. p.383-384

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu mameluk na Wikimedia Commons
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mamlúci&oldid=26236656“