Rusifikace

Minsk v Bělorusku, 2011: stará cedule s názvem ulice v běloruštině (vpravo) nahrazena novou v ruštině (vlevo).

Rusifikace (rusky русификация) či porušťování, je proces jazykové, kulturní a politické integrace a asimilace neruského obyvatelstva, nebo jejich kombinace v různém měřítku, ve které se lidé nepříslušející k ruské národnosti, ať už nedobrovolně nebo dobrovolně, vzdávají své kultury a jazyka ve prospěch ruské kultury a ruského jazyka.

V historickém smyslu tento termín odkazuje na oficiální i neoficiální politiku Ruské říše a Sovětského svazu týkající se jejich národních složek a národnostních menšin v Rusku, zaměřených na ruskou nadvládu a hegemonii.

Hlavními oblastmi rusifikace jsou politika a kultura. V politice je prvkem rusifikace přidělování ruských státních příslušníků do vedoucích administrativních pozic v národních institucích. V kultuře se rusifikace rovná především nadvládě ruského jazyka v úředních záležitostech a silnému vlivu ruského jazyka na národní idiomy. Demografické posuny ve prospěch etnické ruské populace jsou také považovány za formu rusifikace.

Někteří badatelé rozlišují rusifikaci jako proces změny vlastního etnického sebeoznačení nebo identity z neruského etnonyma na ruštinu, od rusifikace jako šíření ruského jazyka, kultury a lidí do neruských kultur a regionů. Dále od sovětizace nebo zavedení institucionálních forem zřízených Komunistickou stranou Sovětského svazu na celém území ovládaném touto stranou. V tomto smyslu, ačkoli rusifikace je obvykle spojena napříč rusifikací, rusizací a Ruskem vedenou sovětizací, lze každou z nich považovat za odlišný proces. Rusizace a sovětizace například automaticky nevedly k rusifikaci – změně jazyka nebo sebeidentity neruských lidí na Rusy. Na konci sovětské éry byli tedy osoby nepříslušející k ruské národnosti na pokraji toho, že se stanou většinovou populací Sovětského svazu, navzdory dlouhému vystavení ruskému jazyku a kultuře a také sovětizaci.

Po dvou kolapsech: Ruské říše v roce 1917 a Sovětského svazu v roce 1992 došlo k hlavním procesům derusifikace. O rusifikaci se hovoří i v současnosti, neboť ruský vliv v především v zemích bývalého SSSR je stále silný. Pokračující rusifikaci lze pozorovat především v současném Bělorusku, zatímco například Lotyšsko, kde tvoří Rusové třetinu obyvatel, jí poměrně intenzivně potlačilo.

Historie

S fenoménem rusifikace se lze setkat již v dobách několik století nazpátek. Rusifikace uralských národů jako Vepsové, Mordvinci, Marijci a Permové, pocházejících z velkých částí západního a středního Ruska, začala již s původní expanzí východních Slovanů na východ. Písemné záznamy o nejstarším období jsou vzácné, ale toponymické důkazy naznačují, že tato expanze byla uskutečněna na úkor různých volžskofinských národů, které postupně Rusové asimilovali; počínaje Merjy a Muromy na počátku 2. tisíciletí našeho letopočtu.

Ve 13. až 14. století začala rusifikace Komi, ale do srdce Komi pronikla až v 18. století. V 19. století se však komisko-ruský bilingvismus stal normou a na komijský jazyk rostl rostoucí ruský vliv.

Masivní rusifikace se však stala oficiální i neoficilání součástí ruské vnitřní politiky především ve druhé polovině 19. století, a to hlavně v době vlády carů Alexandra II. (1855–1881), Alexandra III. (1881–1894) a Mikuláše II. (1894–1917). Nástup rusifikace byl přímo i nepřímo spojen s vzestupem ruského nacionalismu a se stále větším tlakem na konkurenceschopnost Ruska ve velmocenském boji v Evropě. Rusifikace se projevovala v kulturní asimilaci neruských národů ve formě jazyka, kulturní asimilaci nebo konverzím k pravoslavnému náboženství, ale týkala se také prosazování a zavádění ruských institucí a ruských hodnot v neruském prostředí.

Po porážce Ruska v krymské válce v roce 1856 a lednovém povstání v roce 1863 zvýšil car Alexandr II. rusifikaci, aby snížil hrozbu budoucích povstání. Rusko bylo osídleno mnoha menšinovými skupinami a donutit je přijmout ruskou kulturu bylo pokusem zabránit sebeurčovacím tendencím a separatismu. V 19. století ruští osadníci na tradiční kazašské půdě (v té době mylně označovaní jako Kyrgyzové) vyhnali mnoho Kazachů přes hranici do Číny.

Nejintenzivnější rusifikace byla rozšířena na nemoskevské etnografické skupiny, které tvořily bývalou Kyjevskou Rus, jmenovitě Ukrajince a Bělorusy (historicky označovaných jako Malé Rusko a Bílé Rusko), jejichž lidový jazyk a kultura se vyvíjely odlišně od moskevského knížectví kvůli oddělení po rozpadu Kyjevské Rusi. Mentalita za touto rusifikací, během aplikace na tyto skupiny se lišila od té, která se vztahovala na ostatní v tom, že byly ruskou carskou vládou a zastánci rusofilství prohlašovány za součást všeruského nebo ruského národa. Rusifikace konkurovala současným nacionalistickým hnutím na Ukrajině a Bělorusku, které se vyvíjely během 19. století. Ruské carské úřady stejně jako moderní ruští nacionalisté tvrdili a tvrdí, že rusifikace je organický proces národní konsolidace, který dosáhl cílů homogenizace ruského národa a zvrácení účinků polonizace.

Rusifikační politika carského Ruska postrádala jednotnou povahu a lišila se ve své intenzitě a formě podle doby ale i místa. Snahy o rusifikaci však probíhaly i v Pobaltí a Polsku, později i ve Finsku a neevropských částech Ruska. V dubnu 1905 sice Petrohradská akademie věd prakticky uznala ukrajinštinu jako samostatný jazyk, ruští nacionalisté však nadále popírali existenci ukrajinštiny a ukrajinského národa.

V SSSR

Po revoluci v roce 1917 se úřady v SSSR rozhodly zrušit používání arabské abecedy v rodných jazycích v Sověty kontrolované Střední Asii, na Kavkaze a v Povolží (včetně Tatarstánu). To oddělilo místní muslimskou populaci od vystavení jazyku a systému psaní Koránu. Nová abeceda pro tyto jazyky vycházela z latinky a inspirovala se také tureckou abecedou. Koncem třicátých let se politika změnila. V letech 1939–1940 Sověti rozhodli, že řada těchto jazyků (včetně tatarštiny, kazaštiny, uzbečtiny, turkmenštiny, tádžičtiny, kyrgyzštiny, ázerbájdžánštiny a baškirštiny) bude od nynějška používat varianty cyrilice (viz cyrilizace v Sovětském svazu). A dále pravopis a psaní těchto nových slov musí být také v souladu s cyrilicí ruského jazyka.

Oficiálně si sice byly všechny jazyky rovny, ruština však byla společným úředním jazykem a znalost ruštiny však byla prakticky nezbytná.

Někteří historici hodnotící Sovětský svaz jako koloniální říši aplikovali myšlenku „žaláře národů“ na SSSR. Thomas Winderl napsal: „SSSR se stal v jistém smyslu větším žalářem národů, než kdy bývala stará Říše.“

Korenizace

Související informace naleznete také v článku Korenizace.

Stalinova práce Marxism and the National Question (1913) poskytla základní rámec národnostní politiky v Sovětském svazu. Rané období této politiky, od počátku 20. let do poloviny 30. let, se řídilo zásadou korenizace („zdomácnění“), během níž se nový sovětský režim snažil zvrátit dlouhodobé účinky rusifikace na neruské obyvatelstvo. V době, kdy se režim snažil upevnit svou moc a legitimitu na území bývalého Ruského impéria, přistoupil k vytváření regionálních správních jednotek, náboru nerusů do funkcí vedení a prosazování neruských jazyků ve státní správě, soudnictví, školství a masmédiích. Heslem se stalo, že místní kultury mají být „socialistické obsahem, ale národní formou“. To znamenalo, že měly být přetvořeny tak, aby odpovídaly socialistickému projektu Komunistické strany, avšak zároveň byly vedeny původními národnostmi a fungovaly především v místních jazycích.

Ranná národnostní politika sdílela se stalinistickou i pozdější politikou cíl zajistit kontrolu Komunistické strany nad všemi aspekty politického, ekonomického a společenského života v SSSR. Raná politika podpory toho, co jeden badatel nazval „etnickým partikularismem“, a jiný „institucionalizovanou mnohonárodností“, měla dvojí cíl. Na jedné straně měla potlačit ruský šovinismus tím, že zajistí místo pro neruské jazyky a kultury v nově vytvořeném Sovětském svazu. Na druhé straně šlo o prostředek, jak zabránit vzniku alternativních etnicky založených politických hnutí, včetně panislamismu a panturkických idejí. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, bylo podporovat podle některých učenců umělé rozdíly mezi etnickými skupinami a jazyky — místo aby byly podporovány snahy o jejich sjednocení či vytvoření společného jazyka na základě tureckých či jiných regionálních jazyků.

Sovětská národnostní politika od počátku usilovala o vyvažování obou tendencí tím, že poskytovala určitý stupeň kulturní autonomie neruským národnostem v rámci federálního systému vlády — avšak při zachování toho, že vládnoucí komunistická strana sama federální nebyla. Proběhl proces "národně-teritoriální delimitace", jehož cílem bylo vymezit oficiální území neruských národností uvnitř SSSR. Federální systém přiznával nejvyšší status titulárním národům svazových republik, nižší titulárním národům autonomních republik, autonomních oblastí a okruhů. Celkem mělo asi 50 národností vlastní republiku, oblast či okruh, které formálně kontrolovaly v rámci federace. Federalismus a výuka v mateřských jazycích nakonec zanechaly jako dědictví početnou neruskou populaci vzdělanou ve vlastních jazycích a identifikující konkrétní domovinu na území SSSR.

Druhá světová válka

Koncem 30. let došlo ke změně politiky. Čistky v některých národnostních regionech, například na Ukrajině, proběhly již na počátku 30. let. Před obratem na Ukrajině v roce 1933 vedla čistka Veliho İbraimova a jeho vedení v Krymské ASSR roku 1929 za „národní odchylku“ k poruštění vlády, školství a médií a ke vytvoření zvláštní abecedy pro krymskotatarský jazyk, která nahradila latinku. Ze dvou nebezpečí, která Stalin identifikoval roku 1923, bylo nyní buržoazní nacionalismus (lokální nacionalismus) prohlášeno za větší hrozbu než velkoruský šovinismus (šovinismus velmoci). Roku 1937 byli Fajzulla Chodžajev a Akmal Ikramov odstraněni z vedení Uzbecké SSR a roku 1938 během třetího velkého moskevského procesu obviněni a následně popraveni za údajnou protisovětskou nacionalistickou činnost.

Poté, co se Stalin — etnický Gruzínec — stal nepopiratelným vůdcem Sovětského svazu, získal ruský jazyk ještě větší důraz. Roku 1938 se ruština stala povinným předmětem na všech sovětských školách, včetně těch, kde jiný, neruský jazyk sloužil jako hlavní vyučovací jazyk ostatních předmětů (např. matematiky, věd a společenských studií). Roku 1939 byly neruské jazyky, kterým ve 20. letech byla přidělena latinská abeceda, nahrazeny novými písmy založenými na azbuce.

Před a během druhé světové války Stalin deportoval do Střední Asie a na Sibiř celé národy kvůli jejich údajnému a z velké části neprokázanému kolaborantství s německými útočníky: volžské Němce, Krymské Tatary, Čečence, Inguše, Balkary, Kalmyky a další. Krátce po válce deportoval rovněž mnoho Ukrajinců, Baltů a Estonců na Sibiř.

Po válce Stalin a jeho nástupci posílili ideu vedoucí role ruského národa v „rodině národů“ SSSR. Tento posun byl nejzřetelněji zdůrazněn při Stalinově přípitku ruskému lidu na Den vítězství v květnu 1945:

Chci pozvednout číši na zdraví našeho sovětského lidu a především ruského lidu. Piji především na zdraví ruského lidu, protože v této válce získal všeobecné uznání jako vedoucí síla Sovětského svazu mezi všemi národnostmi naší země.

Tento pohled se promítl do nové Státní hymny Sovětského svazu, která začínala slovy: „Neporušitelný svaz svobodných republik, Velké Rusko navždy stvrdilo.“ Hymny téměř všech svazových republik obsahovaly „Rusko“ nebo „ruský národ“, označovaný jako „bratr“, „přítel“ či „starší bratr“ (Uzbecká SSR) nebo „opora přátelství“ (Turkmenská SSR).

Ačkoliv oficiální literatura v následujících letech stále hovořila o 130 rovnoprávných jazycích v SSSR, v praxi byla podporována hierarchie, v níž některým národnostem a jazykům byla přisuzována zvláštní role či odlišná dlouhodobá perspektiva.

Vzdělávací reformy

Analýza vydávání učebnic zjistila, že mezi lety 1934 a 1980 byla výuka poskytována alespoň po dobu jednoho roku a dětem, které byly alespoň v první třídě, v celkem 67 jazycích. Vzdělávací reformy byly provedeny poté, co se koncem 50. let stal prvním tajemníkem Komunistické strany Nikita Chruščov a zahájil proces nahrazování neruských škol školami ruskými u národností, které měly nižší status ve federálním systému, u národností s menším počtem obyvatel a u národností, které již byly ve velké míře dvojjazyčné. Formálně byl tento proces veden zásadou „dobrovolné volby rodičů“. Do hry však vstupovaly i další faktory, včetně velikosti a formálního politického statusu skupiny v sovětské federální hierarchii a převládající úrovně bilingvismu mezi rodiči. Na počátku 70. let fungovaly školy, v nichž neruské jazyky sloužily jako hlavní vyučovací jazyk, ve 45 jazycích, zatímco dalších sedm domorodých jazyků bylo vyučováno alespoň jako předmět po dobu jednoho školního roku. Do roku 1980 byla výuka poskytována v 35 neruských jazycích národů SSSR, což bylo jen mírně nad polovinou počtu z počátku 30. let.

Většina těchto jazyků nebyla používána pro plnou desetiletou školní docházku. Například v rámci Ruské SFSR v letech 1958–59 byla úplná 10letá školní výuka v rodném jazyce poskytována pouze ve třech jazycích: ruštině, tatarštině a baškirštině. Některé národnosti měly minimální, nebo dokonce žádné školství ve vlastním jazyce. V letech 1962–1963 mezi neruskými národnostmi původními v RSFSR platilo, že zatímco 27 % dětí v 1.–4. třídě (základní škola) studovalo v ruskojazyčných školách, 53 % žáků v 5.–8. třídě (neúplná střední škola) již studovalo v ruskojazyčných školách a 66 % žáků v 9.–10. třídě studovalo v ruštině. Přestože mnoho neruských jazyků bylo stále nabízeno jako vyučovací předmět i na vyšších stupních (v některých případech až do úplného všeobecného středního vzdělání – 10. třídy), trend používání ruštiny jako hlavního vyučovacího jazyka se po zavedení Chruščovova programu „rodičovské volby“ dále urychloval.

Tlak na přechod k ruštině jako hlavnímu jazyku výuky byl zjevně silnější ve městech. Například v letech 1961–62 navštěvovalo údajně jen 6 % městských dětí mezi Tatary školy, kde byla hlavním jazykem výuky tatarština. Podobně v Dagestánu v roce 1965 existovaly školy s výukou v domorodém jazyce pouze ve venkovských oblastech. Podobný vzorec pravděpodobně platil i ve většině neruských svazových republik, byť méně extrémně; v Bělorusku a na Ukrajině však byla městská výuka vysoce rusifikovaná.

Sbližování

Podpora federalismu a neruských jazyků byla vždy strategickým rozhodnutím zaměřeným na rozšíření a udržení moci Komunistické strany. Na teoretické rovině vycházela oficiální doktrína strany z předpokladu, že národní rozdíly a národnosti jako takové nakonec zaniknou. V oficiální stranické doktríně, jak byla přeformulována ve Třetím programu Komunistické strany Sovětského svazu, představeném Nikitou Chruščovem na 22. sjezdu strany v roce 1961, se uvádělo, že etnické rozdíly jednou zmizí a všechny národnosti v Sovětském svazu přijmou společný jazyk, avšak „odstranění národních rozdílů, a zejména rozdílů jazykových, je proces výrazně zdlouhavější než odstranění rozdílů třídních“. V té době sovětské národy a národnosti dále rozvíjely své kultury a sbližovaly se (сближение – sbliženie) do pevnější unie. Ve své zprávě o programu na sjezdu použil Chruščov ještě silnější formulaci – že proces dalšího sbližování a větší jednoty národů povede nakonec ke sloučení či splynutí (слияние – slijanie) národností.

Chruščovova formule sbližování–splynutí byla částečně zmírněna, když Chruščova na pozici generálního tajemníka Komunistické strany v roce 1964 vystřídal Leonid Brežněv (funkci zastával až do své smrti v roce 1982). Brežněv tvrdil, že sbližování má v konečném důsledku vést k úplné jednotě národností. „Jednota“ je však nejasný termín – může znamenat zachování oddělených národních identit, avšak ve vyšším stadiu vzájemné přitažlivosti a podobnosti, nebo úplné zmizení etnických rozdílů. V politickém kontextu tehdejší doby bylo sbližování–jednota vnímáno jako zmírnění tlaku na rusifikaci, kterou Chruščov posiloval podporou konceptu slijanie.

Na 24. sjezdu strany v roce 1971 byla prosazena myšlenka, že se na území SSSR formuje nový „Sovětský lid“, komunitu, jejímž společným jazykem – jazykem „sovětského lidu“ – byla ruština, což odpovídalo již existující roli ruštiny mezi „bratrskými národy“ v rámci svazu. Tato nová komunita byla označena za lid (народ – narod), nikoli národ (нация – nacija), avšak v tomto kontextu výraz narod implikoval etnickou komunitu, nikoli pouze občanský či politický celek.

13. října 1978 přijala sovětská Rada ministrů (bez oficiálního zveřejnění) Nařízení č. 835 z roku 1978, nazvané „O opatřeních k dalšímu zlepšení výuky a studia ruského jazyka ve svazových republikách“, které nařizovalo povinnou výuku ruštiny již od prvního ročníku ve všech dalších 14 republikách SSSR. Nové pravidlo bylo doprovázeno prohlášením, že ruština je „druhým mateřským jazykem“ všech sovětských občanů a „jediným prostředkem účasti na společenském životě v celé zemi“. Rady ministrů republik napříč SSSR následně přijaly vlastní rezoluce na základě Nařízení č. 835. Další kroky rusifikace předpokládaly postupné odstraňování původních jazyků z novin, rádia a televize ve prospěch ruštiny.

Do konce sovětské éry tak byla vytvořena ideologická opora pro řadu konkrétních politických kroků v oblasti školství a médií. Za prvé, převod mnoha „národních škol“ (tedy škol s výukou v domácím jazyce) na ruštinu jako hlavní jazyk výuky se urychlil již za Chruščova na konci 50. let a pokračoval i během 80. let.

Za druhé, nová doktrína byla využívána k ospravedlnění zvláštního postavení ruštiny jako „jazyka mezinárodnostního styku“ (язык межнационального общения) v SSSR. Použití výrazu „mezinárodnostní“ (межнациональное) namísto tradičního „mezinárodní“ (международное) zdůrazňovalo specificky vnitřní roli ruštiny, nikoli její roli v mezinárodní komunikaci. Zvláštní postavení ruštiny v administrativě, školství a médiích bylo dále odůvodňováno tvrzením, že ruština je nejrozšířenějším jazykem a že Rusové tvoří většinu obyvatel státu.

Na 27. sjezdu KSSS v roce 1986, kterému předsedal Michail Gorbačov, 4. stranický program potvrdil formulace předchozího programu:

„

Charakteristickým rysem národnostních vztahů v naší zemi je jak pokračující rozkvět národů a národností, tak i skutečnost, že se na základě rovnosti a bratrské spolupráce stále více a dobrovolně sbližují. Zde není přípustné ani umělé popohánění, ani zadržování objektivních trendů vývoje. V dlouhodobé historické perspektivě povede tento vývoj k úplné jednotě národů.... Rovné právo všech občanů SSSR používat své rodné jazyky a svobodný rozvoj těchto jazyků bude zajištěn i do budoucna. Současně studium ruského jazyka, který byl sovětským lidem dobrovolně přijat jako prostředek komunikace mezi různými národnostmi, vedle jazyka vlastní národnosti rozšiřuje přístup k úspěchům vědy a techniky a k sovětské i světové kultuře.

“

Během sovětského období migrovalo velké množství etnických Rusů i Ukrajinců do dalších svazových republik a mnozí z nich se tam natrvalo usadili. Podle posledního sčítání lidu v roce 1989 dosáhla ruská „diaspora“ v neruských republikách SSSR 25 milionů osob.

Lingvistika

Pozůstatek jazykové rusifikace v Lotyšsku – sovětská dvojjazyčná (lotyšsko-ruská) uliční cedule v Rēzekne v roce 2011

Pokrok v šíření ruského jazyka jako druhého jazyka a postupné vytlačování ostatních jazyků byl sledován v sovětských sčítáních. Sovětská sčítání z let 1926, 1937, 1939 a 1959 obsahovala otázky na „rodný jazyk“ (родной язык) i „národnost“. Sčítání z let 1970, 1979 a 1989 k těmto otázkám přidala ještě otázku na „jiný jazyk národů SSSR“, kterým jednotlivec „umí plynně“ (свободно владеть). Spekuluje se, že explicitním cílem nové otázky o „druhém jazyce“ bylo sledovat šíření ruštiny jako jazyka mezietnické komunikace.

Každé z oficiálních „vlastí“ v rámci Sovětského svazu bylo považováno za jedinou domovinu titulárního národa a jeho jazyka, zatímco ruština byla chápána jako jazyk mezietnické komunikace pro celý SSSR. Proto po většinu sovětské éry, zejména po ukončení politiky korenizace ve 30. letech, školy vyučující neruské sovětské jazyky zpravidla mimo území etnicky definovaných administrativních jednotek neexistovaly. Výjimky se objevovaly tam, kde existovala historická rivalita nebo vzorce asimilace mezi sousedními neruskými skupinami, například mezi Tatary a Baškiry v Rusku nebo mezi velkými středoasijskými národnostmi. Například i v 70. letech se v Uzbekistánu vyučovalo nejméně v sedmi jazycích: rusky, uzbecky, tádžicky, kazašsky, turkmensky, kyrgyzsky a karakalpacky.

Ačkoli byly formálně všechny jazyky rovné, v téměř všech sovětských republikách byl rusko-lokální bilingvismus „asymetrický“: titulární národ se učil rusky, zatímco přistěhovalí Rusové se obvykle místní jazyk neučili.

Navíc se mnoho neruských obyvatel žijících mimo své administrativní jednotky postupně jazykově rusifikovalo – nejenže se naučili ruštinu jako druhý jazyk, ale osvojili si ji i jako domácí jazyk či mateřštinu, ačkoli si někteří přesto zachovali vědomí vlastní etnické identity či původu i poté, co přešli na ruštinu jako rodný jazyk. Tento jev se týkal jak tradičních komunit (např. Litevci v severozápadním Bělorusku (viz Východní vilenský kraj) nebo v Kaliningradské oblasti (viz Malá Litva)), tak komunit vzniklých v sovětské éře, například ukrajinských či běloruských dělníků v Kazachstánu či Lotyšsku, jejichž děti většinově navštěvovaly ruské školy, takže další generace hovoří primárně rusky jako mateřským jazykem. Například při posledním sovětském sčítání lidu v roce 1989 uvedlo ruštinu jako rodný jazyk 57 % Ukrajinců v Estonsku, 70 % Bělorusů v Estonsku a 37 % Lotyšů v Estonsku. Ruština rovněž nahradila jidiš a další jazyky jako hlavní jazyk mnoha židovských komunit v SSSR.

Dalším důsledkem míšení národností, šíření bilingvismu a jazykové rusifikace byl růst etnických smíšených sňatků a proces etnické rusifikace – kdy se lidé začali označovat jako Rusové národností či etnicky, nejen používat ruštinu jako druhý či hlavní jazyk. V posledních desetiletích existence SSSR probíhala etnická asimilace mimořádně rychle u některých skupin, např. u Karelů a Mordvinců. Zda děti narozené ve smíšených rodinách s jedním ruským rodičem byly vychovávány jako Rusové, záviselo na kontextu. Například většina dětí v severním Kazachstánu se dvěma rodiči různých národností si při dosažení 16 let jako národnost v interním pase vybírala ruštinu. Děti smíšených rusko-estonských rodin žijících v Tallinnu (hlavním městě Estonska), nebo rusko-lotyšských rodin v Rize (hl. město Lotyšska), či rusko-litevských rodin ve Vilniusu (hl. město Litvy) si však často jako vlastní národnost volily titulární národ republiky – nikoli ruskou.

Obecně byly vzorce jazykové změny a kulturně-etnické asimilace (rusifikace) složité a nebylo možné je vysvětlit jedním faktorem, např. jen vzdělávací politikou. Význam měly také tradiční kultury a náboženství jednotlivých skupin, zda žily ve městech či na venkově, míra kontaktu s ruštinou a etnickými Rusy či další faktory.

V Ruské federaci (1991–současnost)

Vynucovaná rusifikace zbývajících domorodých menšin pokračovala v Rusku i po rozpadu Sovětského svazu, zejména v souvislosti s urbanizací a klesajícími mírami populační obnovy (zvláště nízkými u západnějších skupin). Výsledkem je, že několik domorodých jazyků a kultur v dnešním Rusku je považováno za ohrožené. Například mezi sčítáními lidu v letech 1989 a 2002 činil počet asimilovaných příslušníků Mordvinců více než 100 000, což je výrazná ztráta pro národ čítající méně než jeden milion.

Dne 19. června 2018 přijala ruská Státní duma zákon, který učinil výuku všech jazyků kromě ruštiny dobrovolnou, čímž přebila předchozí zákony etnických autonomií a snížila výuku menšinových jazyků na pouhé dvě hodiny týdně. Tento zákon byl některými komentátory, například v časopise Foreign Affairs, přirovnán k politice rusifikace.

V době projednávání návrhu zákona varovali obhájci práv menšin, že tento zákon může ohrozit jejich jazyky a tradiční kultury. Zákon přišel poté, co v létě 2017 proběhl soud, v němž ruská matka údajně tvrdila, že její syn byl „materiálně poškozen“ výukou tatarského jazyka, zatímco Putin ve svém projevu argumentoval, že je nesprávné nutit někoho učit se jazyk, který není jeho vlastní. Pozdější „jazykové zásahy“, při nichž autonomní republiky musely zrušit povinné hodiny výuky rodných jazyků, byly rovněž vnímány jako krok Putina k „budování identity v ruské společnosti“.

Protesty a petice proti návrhu zákona ze strany občanské společnosti, skupin veřejně činných intelektuálů či regionálních vlád přicházely z Tatarstánu (pokusy o demonstrace byly potlačeny), Čuvašska, Marijska, Severní Osetie, Kabardsko-Balkarska, Karačajů, Kumyků, Avarů, Čečenska, a Ingušska. Ačkoli zástupci Dumy z Kavkazu návrhu zákona neodporovali, vyvolal v Severním Kavkaze velké pobouření, přičemž představitelé regionu byli obviňováni ze zbabělosti. Zákon byl rovněž vnímán jako potenciálně destabilizační, ohrožující etnické vztahy a oživující různé severokavkazské nacionalistické hnutí. Mezinárodní čerkeská organizace vyzvala ke zrušení zákona ještě před jeho vstupem v platnost. Dvanáct etnických autonomií Ruska, z toho pět na Kavkaze, požadovalo zablokování legislativy.

10. září 2019 se udmurtský aktivista Albert Razin sebeupálil před budovou regionální vlády v Iževsku, když ta zvažovala schválení kontroverzního zákona snižujícího status udmurtského jazyka. Mezi lety 2002 a 2010 se počet mluvčích udmurtštiny snížil z 463 000 na 324 000. Další jazyky v povolžské oblasti zaznamenaly podobné poklesy počtu mluvčích; mezi sčítáními lidu 2002 a 2010 klesl počet mluvčích marijštiny z 254 000 na 204 000 a čuvaština zaznamenala v roce 2010 pouze 1 042 989 mluvčích, což představuje pokles o 21,6 % oproti roku 2002. Je to přičítáno postupnému omezování výuky původních jazyků jak ve městech, tak na venkově, zatímco regionální média a úřady přecházejí výhradně na ruštinu.

Na Severním Kavkaze byl zákon přijat po desetiletí, během něhož se možnosti vzdělávání v původních jazycích snížily o více než 50 % kvůli škrtům v rozpočtu a federálním snahám o omezení role jazyků jiných než ruského. Během tohoto období řada původních jazyků v Severním Kavkaze vykázala výrazný pokles počtu mluvčích, přestože počet příslušných národností rostl, což vedlo k obavám z nahrazení jazyka. Počty mluvčích osetštiny, kumykštiny a avarštiny poklesly o 43 000, 63 000 a 80 000 osob. K roku 2018 bylo uváděno, že Severní Kavkaz je téměř bez škol, které by vyučovaly převážně v původních jazycích, s výjimkou jedné školy v Severní Osetii a několika ve venkovských oblastech Dagestánu; to platí i v převážně monoetnických republikách Čečensku a Ingušsku. Čečenština a inguština jsou stále v každodenní komunikaci používány více než jazyky jejich severokavkazských sousedů, avšak sociolingvisté upozorňují, že současná situace povede k jejich úpadku ve srovnání s ruštinou.

V roce 2020 byl Státní dumou schválen soubor změn ruské ústavy a následně Radou federace. Jedna z těchto změn zakotvila ruský národ jako „státotvorný národ“ (rusky: государствообразующий народ) a ruštinu jako „jazyk státotvorného národa“. Tato změna byla přijata s kritikou ze strany ruských menšin, které tvrdí, že je v rozporu s principem, že Rusko je mnohonárodní stát, a povede jen k dalšímu vytlačování menšin na okraj. Změny naopak uvítali ruští nacionalisté, jako Konstantin Malofejev a Nikolaj Starikov. Ústavním změnám předcházela „Strategie státní národnostní politiky Ruské federace“, vydaná v prosinci 2018, která uváděla, že „celoruská občanská identita je založena na ruské kulturní dominanci, vlastní všem národům Ruské federace“.

S vydáním výsledků sčítání lidu 2021 v roce 2022 se ukázal katastrofální úbytek počtu mnoha etnických skupin, zejména národů z oblasti Povolží. Mezi lety 2010 a 2022 se počet osob hlásících se k etnickým Marijcům snížil o 22,6 %, z 548 000 na 424 000 osob. Počty etnických Čuvašů a Udmurtů klesly o 25 % a 30 %. Ještě zranitelnější skupiny jako Mordvinci a Komi-Permjaci zaznamenaly ještě vyšší pokles, o 35 % a 40 %, přičemž v prvním případě to vedlo k tomu, že Mordvinci již nepatří mezi deset největších etnických skupin v Rusku.

18. června 2025 vydalo ruské Ministerstvo školství Nařízení č. 467 týkající se základního vzdělávání (1.–9. ročník). Mimo jiné činí výuku menšinových jazyků v Rusku (školní předmět „Rodný jazyk“) pro děti těchto menšin volitelnou („na základě přihlášky“). Co více, toto nařízení rovněž činí volitelným i školní předmět „Literatura v rodném jazyce“. Nařízení vstoupilo v platnost 1. září 2025, přičemž změny se začnou uplatňovat od školního roku 2026/27. V souvislosti s těmito změnami ministerstvo usiluje o odstranění ukrajinského jazyka a literatury jako školních předmětů. Toto opatření se de facto týká ukrajinských území pod ruskou okupací. Nařízení také snížilo počet hodin výuky menšinových jazyků ve školách, což se stalo kontroverzním tématem v Tatarstánu.

Podle země/oblasti

Ázerbájdžán

Rusko se dostalo na jižní Kavkaz po jeho kolonizaci v první polovině devatenáctého století poté, co byl kádžárovský Írán nucen postoupit svá kavkazská území na základě Gulistanské smlouvy a Turkmenčajské smlouvy v letech 1813 a 1828 Rusku. V roce 1830 byly školy s ruským vyučovacím jazykem ve městech Šuša, Baku, Jelisavetpol (Gjandža) a Šemacha (Šamachi); později byly takové školy založeny v Kubě (Quba), Ordubadu, a Zakataly (Zaqatala). Vzdělávání v ruštině bylo mezi etnickými Ázerbájdžánci nepopulární až do roku 1887, kdy Habib bej Mahmudbejov a sultán Madžíd Ganizadeh založili první rusko-ázerbájdžánskou školu v Baku. Sekulární škola s výukou v ruštině i ázerbájdžánštině měla program navržený tak, aby byl v souladu s kulturními hodnotami a tradicemi muslimské populace. Nakonec bylo před „sovětizací“ jižního Kavkazu založeno 240 takových škol pro chlapce i dívky, včetně vysoké školy pro ženy založené v roce 1901. První rusko-ázerská referenční knihovna byla otevřena v roce 1894. V roce 1918, během krátkého období ázerbájdžánské nezávislosti, vláda prohlásila ázerbájdžánštinu za oficiální jazyk, ale používání ruštiny ve vládních dokumentech bylo povoleno, dokud všichni státní zaměstnanci nezvládli úřední jazyk.

V sovětské éře přispěla k intenzivní rusifikaci populace Baku velká ruská populace Baku, kvalita a vyhlídky vzdělání v Rusku, zvýšený přístup k ruské literatuře a další faktory. Jeho přímým důsledkem v polovině dvacátého století bylo vytvoření nadetnické městské bakuské subkultury, sjednocující lidi ruského, ázerbájdžánského, arménského, židovského a jiného původu, jejichž zvláštními rysy byla kosmopolitnost a rusky mluvící obyvatelstvo.