Když jsem tu nebyla

Za ty dva roky se toho stalo opravdu dost. Například jsem se stihla 3x přestěhovat. Poprvé v říjnu 2009 ještě s mamčou, pak v září 2010 do garsonky s P. a v květnu 2011 do většího. Tady to už doufám bude na dýl. Do prvního bytu jsme se stěhovali jen s taškou osobních věcí a hadrama, všechno vybavení jsme postupně pořizovali, do druhýho bytu už jsme museli všechno převážet.

V říjnu 2009 jsem si našla práci, ve které jsem dodnes. Firma je z oboru vydavatelství a prodeje knih, což mi naprosto vyhovuje :) Uvidíme jak to půjde dál.

Únor 2010 byl hodně zlomovej a v životě na něj nezapomenu. P. mi 12.2. ve 12 hod. napsal: "Zlato, jsem doma" (vrátil se po 4 dnech z nemocnice). Mezi druhou a třetí hodinou mi volal, že se tam vrací. Plakal a říkal, že pro něj mají dárce. Rozklepala jsem se a hned volala bráchovi. Ten se pro mě stavil a pádili jsme do nemocnice. Nastalo to nejhorší čekání v našem životě. Díky bohu, že tam kromě jeho mamči a přítelkyně jeho bráchy byl i můj a jeho brácha, protože se snažili odlehčit situaci a díky nim jsme se mezi pláčem a mačkáním rukou mohli i zasmát. Připadala jsem si jak ve filmu. Při každém otevření dveří do pokoje jsme tajili dech. Doktor vešel až navečer a pak jsme uslyšeli tu krásnou větu: "Srdce bude kompatibilní". V půl osmé ho odváželi na sál. Tahle chvíle byla šílená. Dívali jsme se jak se za ním na zavírají dveře výtahu a modlili jsme se, ať to všechno proběhne bez komplikací.
Byla to nejdelší noc v našem životě. Všichni jsme seděli u jeho mamči doma a čekali, na druhou hodinu ranní, kdy jsme si mohli zavolat do nemocnice pro zprávu. Volal tam jeho brácha z vedlejšího pokoje. Když se vrátil ubrečenej, málem to se mnou šlehlo. Ale pak vyslovil ta krásná slova: "Všechno je v pořádku. Srdíčko tluče tak jak má."

Od tý doby jsme s P. zažili lepší i horší záležitosti. Jedna horší je bohužel spojená s nemocnicí. Byla bolestivá hlavně pro mě a navždycky z ní budu mít šrám na duši. Snad z toho jsme poučení oba.

V březnu 2011 mě postihla další rána. Moje milovaná šedivá psí princezna odešla do nebe. Od tý doby nechci slyšet nic o psím nebi. Doufám, že je jen jedno společné a že mi zas "jednou" bude ležet na klíně a já jí budu hladit stříbrnej kožíšek. Její ztráta ve mně zanechala velkou prázdnotu. Říkaly jsme s mamčou, že pak už pejska nebudeme pořizovat. Ale já teď pochopila že těch 13,5 let, kterých se dožila, za to stálo. Byly to krásný léta a nikdo nám je nevezme. Věděla jsem, že až se s tim sžije i mamča, najdeme pro ní časem novou psí lásku. Takže jsme v květnu jeli pro "veverku".

Tímhle článkem chci říct hlavně to, že čas je opravdu nejlepší lék a i když Vám život uštědří nějakej ten šrám na duši, čas ho zahojí a bolest časem zmírní až přehluší ty krásnější vzpomínky a nové zážitky.

COMEBACK PO 2 LETECH BY MOHL BEJT STYLOVEJ, NE? :)

Uvidíme. To se ukáže :)

Změna je život - potřebuju žít

Cítím, že potřebuju změnu. Jako sůl. Jen zatím přesně nevím jakou. Cítím, že mi něco chybí - něco co by mě naplňovalo, bavilo. Dá se říct, že jednu věc už jsem načala - chci se naučit anglicky a to pořádně. Cíl je to určitě ušlechtilej. Snad se mi ho podaří dosáhnout. Zítra jdu na informační schůzku s mým soukromým učitelem, tak jsem na to zvědavá.

Druhá výrazná změna je ta, že se po 24 letech strávených v mém současném bydlišti budu stěhovat s maminou do menšího bytu. Mělo by se to odehrát někdy v polovině října. Naštěstí se nestěhujem daleko, jen o dvě zastávky tramvají dál.

Další části změny musím ještě promyslet.

Jsme holt mobilní 2

V roce 2006 jsem tady zveřejnila článek o mý "mobilní cestě". Od včera mám novej mobajlek - Nokii a myslela jsem, že je moje první, ale když jsem najukla do tohohle článku, zjistila jsem, že už jsem jednu měla a úplně mi to vypadlo z hlavy. Takže ten článek se přece jen hodil :o) a proto ho teď zaktualizuju:


1. Ericsson a1018s
2. Ericsson T20
3. Ericsson T39
4. Siemens MC 60
5. Siemens S65
6. Nokia 6230i
7. Samsung D600
8. Sony Ericsson K790i
9. Nokia 5800 Express Music

Je po a kde nic tu nic

Mám sice úspěšně po státnicích a je ze mě Bc. jenže teď nastala mnohem horší kapitola mýho života - i když by se mohlo zdát, že teď bych měla mít veget, chodit na brigádu a jentak občas projet net a odpovědět na pár nabídek prací.
Jenže:
1) neni jich zrovna moc (a bude hůř, protože bude zas hafo absolventů)
2) na většině pozic chtěj angličtinu (od září začnu chodit na soukromý lekce)
3) ty pohovory mě už udolávaj

Aspoň že to čtení mi teď vychází. Louskám jednu knížku za druhou a je mi fajn.